○ Referáty ○

Referat-Indiáni

21. října 2008 v 18:57 | Jára
ndián je označení pro původního obyvatele amerického kontinentu (výjimku tvoří Eskymáci a Aleutove na severu), které jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie.
Indiáni přišli do Ameriky v několika migračních vlnách mezi 40 a 10 tisíci lety př.n.l. v obdobích, kdy probíhající doba ledová způsobila výrazný pokles hladiny oceánů, a tak mezi Sibiří a Severní Amerikou místo Beringovy úžiny existovala tzv. Beringova šíje. Předchůdci Indiánů pak následovali migrující lovnou zvěř na nový kontinent.
Indián se také nazývá zákusek - cukrová pěna na piškotu politá čokoládovou polevou.

Indiánská obydlí

  • Dlouhý dům - je obydlí Irokézů
  • Hogan - je obydlí Navajů
  • Pueblo - obydli, podle nehož byla nazvána celá kultura Pueblanů. V publech žili různé kmeny, dnes je nazýváme podle jména puebla - např. Taos. V pueblech žili kmeny Zuni, Hopi., kteří byli usedlí zemědělci.
  • Týpí - je obydlí většiny prérijních Indiánů
  • Vigvam
  • Vikiap
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4c/Edward_S._Curtis_Collection_People_013.jpg

Slon africký

13. května 2007 v 13:22 | Jára
Slon africký (Loxodonta africana) je savec z řádu chobotnatců. Je to největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až 4 m v kohoutku a dosahuje hmotnosti až 7 t. Rekordní exemplář, zastřelený na počátku 20. století, vážil dokonce 12,24 tuny.
Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé "prstíky" na konci chobotu, obrovské ušní boltce, vysoké nohy a celkově štíhlejší postava, než u slona indického, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život.
Obývají poměrně rozmanité prostředí. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do 5000 m.n.m. Sloni jsou poměrně přizpůsobivý - důležitý je pro ně jen dostatek potravy, vody a stínu.
Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25-ti let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Samice jsou říjné 2-6 dní každé dva měsíce. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Samice se o mládě stará dva roky. Sloni dospívají zhruba v deseti letech, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 10 let. Dožívají se 50 až 70 let (výjimečně však i přes 80 let).
Původní rozšíření slona zahrnovalo v podstatě celý Africký kontinent, dnes jsou téměř výhradně v rovníkové Africe. I přes obrovské snahy o jejich ochrany jsou stále vybíjeni pytláky.

Páv korunkatý

13. května 2007 v 13:19 | Jára
Páv korunkatý (Pavo cristatus L., 1758) je také někdy nazýván jako páv modrý. Spolu s pávem zeleným patří do čeledi bažantovitých. Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se nejčastěji zdržují v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. Pávi bývají často volně chováni v zámeckých parcích a zoologických zahradách. Páv je národním ptákem Indie.
Páv korunkatý

Popis

Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené. Peří na zádech je zelenohnědé a křídla jsou hnědá a černě pruhovaná. "Ocas" pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jsou to velmi prodloužené vrchní krovky ocasní, které tvoří tzv. "vlečku". Na konci každého pera vlečky se nachází "paví oko". Samci mohou měřit i s vlečkou přes 2 metry. Samice jsou zbarveny převážně hnědošedě. Mimo období páření ji lze od samce poznat podle zeleně vybarveného krku a také bývají menší. Samci i samice mají na hlavě několika centimetrovou korunku. I pávice mohou v případě ohrožení roztáhnout své ocasní krovky, ty jsou ovšem mnohem menší než u kohouta.

Medvěd lední

13. května 2007 v 13:15 | Jára
Medvěd lední (označovaný též jako polární medvěd) je největší druh medvěda. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí 2,5 m. Samci váží 400-600 kg, samice 300-400 kg.
Tento druh medvěda je typický pro severní polární oblasti. Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.
Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokáží vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje pouze kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední mědved na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.

Medvěd lední

Zajímavost

Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.

Liška obecná

13. května 2007 v 13:14 | Jára
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost.Liška na sněhu

Žirafa

13. května 2007 v 13:13 | Jára
Žirafa

Výskyt

Je rozšířena v Angole a Zambii. Žije v křovinatých oblastech, savanách a polopouštích.

Fyzický popis

Žirafa je nejvyšší zvíře na zeměkouli. Je to celkově zvláštní zvíře. Má dlouhý krk, který má ale 7 obratlů stejně jako náš. Oběma pohlavím na hlavě vyrůstají růžky a jejich počet se liší i podle poddruhu žirafy. Růžky jsou součástí lebky a žirafy je neshazují. Srst je krátká a jejím charakteristickým znakem jsou velké vzorce tvořící kresbu, kterou má každý poddruh i jedinec jinou. Tyto vzory jsou zbarveny od světle rezavohnědé až po tmavě hnědou a jsou od sebe odděleny světlejší podkladovou barvou. S věkem vzory tmavnou. Na hřbetě a krku má tmavou hřívu. Nohy má dlouhé, zakončené velkými kopyty. Při běhu kývá krkem dopředu a dozadu a udržuje jím rovnováhu. Žirafa je mimochodník a chodí tedy oběma nohama na jedné straně zároveň. Ocas je zakončen střapcem. Již mnoho lidí se zabývalo otázkou, jak je možné, že při takové výšce se žirafě při zvedání hlavy neodkrví mozek a naopak při sklonění hlavy nepřekrví? Je to způsobeno unikátním systémem žil v krevním řečišti a systémem chlopní. Srdce žirafy je masivní orgán, se stěnami silnými až 7.5 cm o váze kolem 6 kg. Krev vychází z této mohutné pumpy pod obrovským tlakem (2-3 x vyšším než lidský). Než se dostane do cévního řečiště na spodní straně mozku, tlak se díky graviraci sníží a mozek nemůže být poškozen. Jakmile se krev vrací dolů krční žilou širokou 2.5 cm, proshází řadou chlopní. Když žirafa skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je tak chráněn pře poškozením. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Vzrůstající tlak v žíle zvyšuje tlak v prostoru řečiště a to vyvažuje rostoucí tlak v tepnách vlivem gravitace a to je další ochrana mozku před poškozením. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, tak přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

Gepard Severoafrický

13. května 2007 v 13:12 | Jára

Výskyt

Gepard se vyskytuje v téměř celé Africe, i když na některých územích už jen ostrůvkovitě. Najdeme ho nejčastěji na otevřených prostranstvích jako jsou savany a polopouště, ale také na křovinatých savanách.

Fyzický popis

Gepard patří mezi kočkovité šelmy, ale svojí stavbou těla spíš připomíná šelmy psovité. Samci jsou o něco větší než samice. Má štíhlé tělo s klenutým hrudníkem a vtaženým břichem. Hlava je poměrně malá a čelisti jsou slabé s malými zuby. Nozdry jsou velké a široké. Srdce, játra i plíce jsou také velké, právě kvůli gepardově rychlosti. Dlouhé nohy, páteř i ocas mu propůjčují vlastnosti sprintera. Na nohou má nezatažitelné drápy, které slouží spolu s ocasem k prudkým změnám směru. Srst je krátká, na zátylku delší. Základní zbarvení je od žlutobílé po světle rezavě hnědou. Celé tělo je pokryté černými skvrnami, které jsou plné. Od očí k ústním koutkům vedou černé proužky. Břicho a vnitřní strany nohou mají světlejší podkladovou barvu. Na ocase je několik černých kroužků, tyto prsteny má každý gepard jiné a je možné je podle nich velice dobře identifikovat. Špička ocasu je bílá. Mláďata mají hřbetní hřívu, která je stříbřitěčerná. Toto zbarvení začínají ztrácet ve 3 měsících, ale někdy je ještě patrné ve dvou letech. Gepard severoafrický

Slon Jihoafrický

13. května 2007 v 13:10 | Jára

Výskyt

Sloni se v současné době vyskytují ve východní Africe většinou už jen v národních parcích. V jižní Africe jsou rozšířenější v Namibii, Botswaně a Zimbabwe, v JAR je najdeme také jen v rezervacích. Žijí v savanách, pouštích, horských oblastech i v pralese.

Fyzický popis

Slon africký je největší suchozemský savec. Je to mimochodník. Má vyvinutý pohlavní dimorfismus - samci jsou větší než samice. Na první pohled zaujme celková velikost a hned potom mohutná hlava, na které najdeme spoustu zvláštností. Mezi ně patří velké kly, které jsou vlastně neustále dorůstající přeměnené řezáky, vyrůstající z horní čelisti. Kly mají obě pohlaví. Každý slon používá jeden kel více a druhý méně a dělí se tak na leváky a praváky. Kly používají k získávání potravy a k boji. Na špičce chobotu mají 2 prstíky, které jsou opatřené hmatovými buňkami. Chobot je složen z několika tisíc svalů (zdroje se v tomto velmi liší) a je to velmi citlivý orgán, který jim slouží k dýchání, pití, podávání žrádla do tlamy a spoustě různých činností, je to také jakási náhrada za nos a málo pohyblivý krk. Vyvinul se prodloužením horního pysku a nosu. Špička chobotu je velice citlivá, podobně jako naše špičky prstů. Slon do něj také může najednou nasát přes 10 litrů vody. Velké uši slouží k ochlazování těla, obsahují množství žil a když je slonovi teplo, začne s nimi mávat a dokáže tímto způsobem ochladit teplotu těla i o několik stupňů. Vědci podle tvaru a povrchu uší rozeznávají jednotlivá zvířata. Žádný slon nemá stejné uši, je to jako ulidí s otisky prstů. Sloni mají také další zajímavost a tou jsou jejich zuby. V každé polovině horní a dolní čelisti ma slon jednu stoličku- celkem tedy 4 , které může až 6 krát za život vyměnit. Jakmile jedna vypadne, je automaticky nahrazena druhou. Sloni se rodí téměř bez chlupů, které jim postupne do dospělosti vypadávají. Jejich kůže je i přes tloušťku 2-4cm citlivá.
Slon jihoafrický Slon jihoafrický Slon jihoafrický Slon jihoafrický Slon jihoafrický Slon jihoafrický

Zebra

13. května 2007 v 13:01 | Jára

Výskyt

Najdeme ji na savanách i v křovinatých oblastech východní Afriky směrem na jih až po severní část Zimbabwe.

Fyzický popis

Zebra Boehmova má široké černé pruhy na bílém podkladu, které končí až na břiše. Pruhování dosahuje až ke kopytům a je výrazné i nad kopyta. Liší se od zebry Boehmovy chybějící hřívou.

Chování

Žijí ve stádech s 6-20 jedinci. Vedoucím zvířetem je samec, ale veškeré denní činnosti má na starosti vůdčí klisna, která si udržuje odstup od podřízených klisen. Klisna vede skupinu při přesunech a za ní následují ostatní klisny podle svého postavení a jako poslední jde obvykle hřebec. Tyto rodinné skupiny jsou stálými svazky na rozdíl od zeber Grévyho. Klisny zůstávají v rodných skupinách po celý život. Hřebec brání svoji rodnou skupinu před jinými hřebci a také predátory, kopáním a kousáním. Je prokázáno, že zebry pomáhají svým druhům v nesnázích. Při pastvě na sebe zvířata neustále volají a ujišťují se, že jsou pořád v dosahu. Nejméně jedno zvíře je vždy ve střehu. Zebry se často pasou společně s pakoni a je to ku prospěchu obou druhů. Mladí samci tvoří mládeneckástáda. Rodiné skupinky se mohou spojit do obrovských stád.Zebra Grévyho

Levhart Etiopský

13. května 2007 v 12:29 | Jára

Výskyt

Afrika na jih od Sahary. Najdeme ho na travnaté a křovinaté savaně, v pralese, horských oblastech a v pouštích i polopouštích.

Fyzický popis

Levhart je druhá nejsilnější kočkovitá šelma Afriky. Mají vyvinutý pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost) a samci jsou výrazně větší než samice. Srst je krátká a základní barva je od různých odstínů žluté až po žlutohnědou. Břicho a vnitřní strany nohou jsou světlejší až bílé. Celé tělo je poseto černými skvrnami, které tvoří rozety a jsou uvnitř jakoby prázdné. Na hlavě, krku, nohách a ocasu jsou skvrny plné. Levhartí tělo je silné a svalnaté. Jsou mrštní a obratní. Nohy jsou silné a mají zatažitelné drápy. Špička ocasu je většinou černá. U levhartů se vyskytuje také melanismus - černá varianta. Toto zbarvení se objevuje převážně u levhartů žijících v lesích a pralesích. Způsobuje ho přebytek černého pigmentu melaninu.

Chování

Levharti jsou známí svojí schopností zůstat neviděni. Je celkem běžné, že žijí v blízkosti lidských obydlí a lidé o nich ani neví a zjistí to, až se jim například začne ztrácet dobytek nebo psi. Žijí skrytě a samotářsky. Když někde vidíme skupinu 3-4 levhartů, většinou se jedná o samici s mláďaty a nebo odrostlejší sourozence. Přes den odpočívá v trávě, ve skalách nebo na stromech a aktivní je převážně v noci. Umí velice dobře šplhat i hlavou dolů.Levhart etiopský Levhart etiopský

Tygr bengánský

13. května 2007 v 12:29 | Jára

TYGR BENGÁLSKÝ


Tygr Bengálský

ŘÁD:Šelmy
ČELEĎ:Kočkovití

ZÁKLADNÍ ÚDAJE:

- je to SAVEC
Délka těla: 2,7-3,1 m, měřeno od hlavy až po ocas
Výška v kohoutku: 91 cm
Hmotnost: 180-260 kg
Potrava: jelen axis, divoká prasata, buvoli, opice
Chování: samotář, převážně noční zvíře
Délka života: 15 let
Pohlavní dospělost: ve 3-4 letech
Doba páření: na jaře
Délka březosti: 95-112 dní
Velikost vrhu: 2-3 mláďata
Výskyt: Na území Sundarbanu (okolí ústí řeky Gangy) v Indii a Bangladéši. Je rozšířen v severní a střední Indii stejně jako v Nepálu nebo Barmě.
Ochrana druhu: V roce 1900 velikost tygří populace odhadována na 40-50 tisíc jedinců. Do roku 1972 poklesl tento počet na 1850 kusů. Díky důsledné ochraně tohoto druhu se jejich počet opět podařilo zvýšit na 4000 jedinců.

ZAJÍMAVOSTI:

Nenasytný tygr je schopen ulovit až 30 buvolů za rok.
Hlasité zařvání tygra je možné slyšet až dva km daleko.
Dospělý tygr je schopen sežrat za jednu noc až 31 kg masa.
Největší kočkovitou šelmou na světě je tygr usurijský, který váží ještě o 100 kg více než tygr bengálský.
Na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem žerou tygři často i zpola zetlelé maso.
Více než polovina všech tygřích mláďat umírá ještě před dosažením pohlavní dospělosti.
Když tygr uloví kořist, začíná své hody vždy od zadních partií zvířete.
Tygři někdy ztrácejí svou plachost, stahují se k lidským obydlím a loví domácí zvířata nebo výjimečně i lidi - stávají se tak obávanými tygry - lidožrouty.

Koala

13. května 2007 v 12:28 | Jára
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus, Goldfuss, 1817), známý také jako medvídek koala, je jedno z nejznámnějších australských zvířat. Přestože vzhledem skutečně připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan.
Vědecké pojmenování koaly, Phascolarctos cinereus, doslova znamená šedý vačnatý medvěd, slovo koala je domorodého původu a znamená "nepije".
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skr�t"; showTocToggle(); } //]]>

Popis

Srst koal je hustá a měkká, jednotvárně šedá. Břicho a dlouhé chlupy vyrůstající na ušních boltcích jsou bílé.
Stejně jako vombati, i koalí vak se otevírá dozadu. Zatímco u vombatů je to proto, aby se jim při hrabání nor nedostala do vaku hlína, u koal se jedná spíše o důkaz toho, že se vyvinuly z předků, kteří žili podobným způsobem života jako vombatovití. U stromového druhu je dozadu obrácený vak spíše nevýhoda.
Koaly žijící v jižní části areálu bývají větší než koaly žijící severněji. Samci jsou větší než samice.

Rozšíření

Biologie

Koaly jsou potravní specialisté - živí se listím a kůrou blahovičníků, a to jen některými druhy. Blahovičníkové listy obsahují velké množství vlákniny a terpeny, které způsobují, že eukalypty jsou pro většinu zvířat jedovaté. Naopak je v nich jen malé množství bílkovin a jejich energetická hodnota je nízká.
Koaly proto musí šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně.
Krmí se většinou v noci. Průměrná koala denně zkonzumuje 500 g listí. Koalí játra jsou schopná odbourat škodlivé látky obsažené v potravě a díky velmi dobře vyvinutému slepému střevu a symbiotickým bakteriím může koala zužitkovat i to málo živin, které listy obsahují. Koala skutečně nepije tekutiny, veškerou vodu přijímá v rostlinné potravě.
Způsobem života se nejvíce podobají jihoamerickým lenochodům. Málokdy opouští svůj strom, obvykle se pohybuje velmi pomalu. Dokáže ale skákat ze stromu na strom a dobře plave.
Koaly jsou samotáři, s ostatními koalami se dorozumívá hlasitým voláním, které může být slyšet až kilometr daleko.
Páří se od prosince do března, tedy v létě. Březost trvá 35 dnů, pak se narodí zpravidla jen jedno mládě. Novorozená koala váží méně než 1 gram. Vyškrábe se do vaku a tam zůstává asi půl roku. Jakmile vyroste tak, že už se do vaku nevejde, matka je nosí na zádech.
Mládě je kojeno, ale také pojídá matčiny výkaly, které obsahují symbiotické bakterie, které bude mládě potřebovat k trávení blahovičníkového listí.
Mladá koala se osamostatní ve věku kolem jednoho roku, samec pohlavně dospěje ve třech až čtyřech letech, samice o rok dříve. Může se dožít až 17 let.

Ochrana koal

Klokan rudý

13. května 2007 v 12:27 | Jára
ŘÁD:Vačnatci
ČELEĎ:Klokanovití

ZÁKLADNÍ ÚDAJE:

-je to SAVEC
-je to býložravec
Délka těla: -až 1.6 m
Délka ocasu: -až 1 m
Hmotnost
-samci až 90 kg
samice asi 30 kg
Potrava: -tráva, větvičky keřů, listy
Délka života: 12-18 let, v zoologických zahradách až 25 let
Chování: -aktivní v noci
Pohlavní dospělost: od 18 měsíců do 2 let
Délka březosti: 33 dnů, dalších 6-11 měsíců zůstává mládě ve vaku matky
Doba páření během celého roku
Počet mláďat: 1
Výskyt: Vyskytuje se pouze ve vnitrozemí Austrálie, kde žije ve velkém počtu, zvláště v oblastech pouští a polopouští.Klokan rudý leží v trávě.
DALŠÍ INFORMACE:

Přestože je každoročně zabito více než 3 miliony klokanů rudých, a to zejména chovateli dobytka, pro jejichž stáda jsou klokani konkurencím patří tento druh prozatím mezi nejpočetnější a není přímo ohrožen vyhubením.
Je to jediný klokan, který má načervenalou srst, samice a mláďata tohoto druhu mají srst spíše modravě šedou.
Klokan rudý může při svých skocích dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu.
Pravděpodobně byly naměřeny skoky dlouhé až 12 m.
Klokani rudí obvykle žijí ve stohlavých stádech.
Klokan rudý je aktivní převážně v noci, přes zůstává raději ukrytý ve stínu stromů a keřů.

Delfín skákavý

13. května 2007 v 12:27 | Jára
Delfín skákavý (Tursiops truncatus) je známý druh, protože je často chován v delfináriích a je často používán pro výzkumné účely. Je podobný delfínu obecnému, ale má kratší čelisti s menším počtem zubů a působí celkově mohutněji.
Delfín skákavý má tělo dlouhé 2,5 až 4 metry (váží 150 - 200 výjimečně až 390 kg). Zobákovité čelisti jsou krátké, dolní čelist přesahuje přes horní (v každé polovině čelisti 20-26 zubů). Má hřbetní ploutev, zřetelně protaženou dozadu a trojúhelnikovitě zašpičatělou. Břišní strana je světlá, hřbetní šedohnědá až černá (tmavá barva zasahuje i na čelo a zobák). Březost trvá 12 měsíců Žije ve skupinkách o 5 - 10 kusech, ale občas se houfují i do větších skupin (až 100 jedinců). Skupina se většinou zdržuje podél pobřeží na úseku 200 - 300 km dlouhém a nekoná delší přesuny. Dokážou vyvinout rychlost až 50 km/h a rádi se honí s loděmi. Skoky nad hladinou bývají dlouhé až 10 m a 4 - 5 metrů vysoké. Ryby loví spíš u dna a spotřebuje až 7 kg za den Kromě ryb loví i měkkýše, korýše a menší žraloky.
Vyskytuje se v mořích a oceánech tropického a mírného pásma, včetně Středozemního a Černého moře.Místy se podél Evropského pobřeží dostane až do Severního moře.Delfín skákavý

Jaguar

13. května 2007 v 12:26 | Jára

Základní údaje
Délka těla od 1200 do 1800 mm
Váha od 70 do 120 kg
Délka života od 12 do 16 let
Jaguár je často zaměňován s Leopardem. V závislosti na tom, o jaký poddruh se právě jedná má podobnou, hnědo-žlutou základní srst která je charakteristicky značkována tmavými rozetami. Jaguár má poměrně mohutnější hlavu a kratší nohy. Má i kratší ocas. Leopard nosí dlouhý ocas špičkou vzhůru. Velikostí a základním zbarvením se obě šelmy neliší.
Jaguár žije hlavně v Jižní Americe. V Severní Americe se s ním setkáváme jen v jižních státech. Způsobem života se podstatně neliší od svých ostatních příbuzných. Výborně skáče, plíží se a znamenitě šplhá po stromech. Podobně jako tygr se rád koupe a dokáže přeplavat i široké jihoamerické veletoky.
Jaguár útočí na člověka jen tehdy, je-li poraněn. Jinak se mu jako ostatní šelmy vyhne. Rád pobývá u vody, kde číhá na svou oblíbenou kořist, na velké hlodavce - kapybary. Jinak loví i jiné větší savce, jako jsou tapíři a velká domácí zvířata. Nepohrdne však ani ptáky a drobnými živočichy.
 
 

Reklama
Reklama